Delfíni v zátoce Moray Firth

Některá místa jsou pro pozorování delfínů ve volné přírodě dobrá, některá lepší. Sever Skotska patří minimálně v Evropě k těm nejlepším. Naše putování za zvířaty tak tentokrát vede právě tam, daleko na sever, do zátoky Moray Firth, k majáku Chanonry Point, kde si v chladných pobřežních vodách Severního moře od jara do podzimu početná skupina Delfínů skákavých užívá hojnosti lososů a radosti i starosti života nejinteligentnějších tvorů planety. Naše cesta však začíná daleko od moře, stovky kilometrů od přístavů, majáků, delfínů a všeho toho, co dělá mořského vlka mořským vlkem. Naše cesta začíná na jihu Moravy, kde několik hodin před odletem v přímém přenosu sledujeme sněhovou kalamitu nebývalých rozměrů.

Charismatická televizní rosnička ukazuje kilometrové kolony a ochromené území severního Skotka bičuje silná sněhová bouře. Situace nezdá se být pozorování delfínů příliš nakloněna. Za těchto neutěšených podmínek odlítám do anglické metropole, kde druhá polovina delfinářské výpravy ve spojení se severem zjišťuje aktuální povětrnostní podmínky. Ty se v průběhu dne zklidňují a sněhová bouře ustupuje mimo oblast našeho působení. Navečer je možnost, že dny vyhrazené delfínům strávíme v kolonách, minimální. Počasí se ale může změnit každou minutou a úspěšnost výpravy je stále nejistá. Přesto však vyrážíme vstříc chladnému severu, na cestu za fascinujícími mořskými savci, za delfíny.

Sever Skotska spojuje s Anglií autobusová linka National Express s konečnou zastávkou v Invernessu, posledním větším městě na severu a výchozím bodě pro pozorování delfínů v zátoce Moray Firth. Dál na sever se rozprostírá nespoutaná příroda, hory a vřesoviště, příležitostně malé osady. Za přijatelnou cenu cca 30 Liber a po 12 hodinách jízdy se tak relativně pohodlně dostanete do hlavního města delfinářů, do kraje skotských jezer, nedaleko proslulého Loch Ness. Ideální pro tuto dlouhou cestu je pravidelná noční linka přes Glasgow s odjezdem z Londýna ve 23:00. Alternativou je dražší, ale podstatně rychlejší letecké spojení z různých koutů světa na mezinárodní letiště nedaleko Invernessu.

Čekání na autobus se začíná prodlužovat, netrpěliví poláci kouří v budově Victoria station a řidiči pokoušejí cestující historkami o neprůjezdných silnicích a převrácených autobusech. Panuje lehce nervózní atmosféra a s odjezdem to nevypadá nadějně. Nakonec však dostáváme zelenou a řidič Garry začíná organizovat nástup a ukládaní zavazadel. Představa celé sedačky pro každého a cestovních zavazadel na palubě bere brzy za své. Spoj je plně vytížen a tak se musíme spokojit se skromnějšími podmínkami. Vedle sebe na sedačce za sebou necháváme noční Londýn a pomalu se blížíme k našemu cíli. Během cesty několikrát zastavujeme a ze začátku chodíme protáhnout tělo a plíce, později se už nikomu z vyhřátého autobusu nechce. Cesta příjemně ubíhá a všichni raději odpočívají. Zítra nás čeká náročný den a možná i první setkání s delfíny ve volné přírodě. Brzy ráno pronikají do autobusu paprsky jasného slunečného dne skotské vysočiny. V průběhu noci se autobus vyprázdnil, a tak už každý na svém zakrojíme vysočinu z provenience české a mlčky sledujeme úchvatné scenérie zasněžené horské krajiny. Po kalamitách ani památky, před námi se rýsuje krásný den brzkého jara a po suchých silnicích se blížíme ke konci naší cesty. Idylku na krátko prerušuje jeden z řidičů, družný skoťák Garry. Místní krajina pro něj dávno ztratila kouzlo a tak raději prochází autobusem a na každém vyzvídá cíl jeho cesty. Představa neformálního rozhovoru s užvaněným skotem mě nenechává klidným, a tak raději koukám z okna a tvářím se nebezpečně. Kukuč zabírá a lehce zklamaný Garry mě opatrně míjí, aby navázal družnou komunikaci s někým v zadní části autobusu. Jsem mu za to vděčný. Brzy poté vychází najevo důvod jeho počínání. Uprostřed ničeho autobus náhle zastavuje a Garry i jeho parťák opuštějí autobus. Přes hory a lesy běží domů za odpočinkem a rodinou. Stroj přebírá čerstvý řidič, který nás před obědem bezpečně doveze na autobusové nádraží v Invernessu.

Trochu rozlámaní a přesezení vystupujeme na malém autobusovém nádraží a dopřáváme si první doušky svěžího horského vzduchu. Za sebou přes 700 km, před sebou tři dny ve společnosti delfínů na pobřeží Severního moře, v kraji skotských hor a jezer. Na odpočinek není čas. Potřebujeme auto, ubytovaní, trochu se zorientovat a co nejdřív vyrazit do přírody. Každá minuta k dobru se teď už počítá. Okolnosti nám nahrávají, Inverness, ač označován za hlavní město severního Skotska, není velký a auto i ubytování máme takříkajíc za rohem. Pro dnešní noc vybíráme skromný a levný Hostel Highlander v samém centru města. Vypadá to na správnou volbu až do doby, kdy se ocitáme uprostřed sterilně páchnoucího místnosti, pokoje pro 15 lidí, kde bych si bez dozoru nenechal ani prázdnou krabičku od cigaret. Je dost pravděpodobné, že dnešní noc nebude nejpříjemnější, je skoro jisté, že dnešní noc bude v tomto ubytovacím zařízení první i poslední. Od recepčního před odchodem dostáváme letáček o místních delfínech a několik rad a tipů z úst zkušeného starousedlíka. Sám sebe za znalce delfínů nepovažuje, i když tu žije už léta a jednou je dokonce viděl. Z jeho slov je zřejmé, že jsme na správném místě a delfíni se v okolních vodách vyskytují. Jen je potřeba vědět kde a kdy si na ně počkat, a to my víme. Dál ho tím už ale nezatěžujeme, necháváme mu jeho křížovky a obtěžkaní zavazadly se vydáváme pro auto čekající na parkovišti nedalekého hotelu. S GPS navigací je cesta hrou a tak za chvíli, po drobných komplikacích s platební kartou, dostáváme klíčky od našeho nového pick-upu a nic nám nebrání vyrazit vstříc prvnímu skotskému dobrodružství. Na pořadu dne je výlet do nedalekých hor a podvečerní návšteva majáku Charoney Point, jednoho z nejvyhlášenějších a nejvyhledávanějších míst pro pozorování delfínů na území celého Skotska. Auto je pro pozorování delfínů v oblasti zátoky Moray Firth nezbytné. Jednotlivé lokality nabízející reálnou šanci setkání s delfíny jsou rozprostřeny na ploše přes 50 Km2. Dopravit se ve správný čas na správné místo hromadnou dopravou je nemožné. S autem je to však relativně snadné a jako bonus se nabízí perfektní příležitost poznat i trochu bájné skotské přírody, která se rozprostírá všude okolo. Nenecháváme nic náhodě a půjčeným autem vyrážíme za město, do hor, do lesů, k jezeru Loch Maree, které s přilehlou horou Mount Slioch plně reprezentuje malebnost skotských hor. Učarování okouzlující horskou scenerií se zasněženými vrcholy rychle procházíme v pozdním odpoledni okolí. I když si místní příroda zaslouží náležitou pozornost, na delší průzkum nemáme čas. Ještě před setměním musíme k moři. Priority jsou stanoveny a tou naší jsou pro tentokrát delfíni. K Chanonry Point přijíždíme skoro se soumrakem. Napoprvé nevybíráme nejlepší přístupovou cestu, a tak nás čeká ještě cesta přes golfové hřiště. Skoti mají golf evidentně v oblibě a tak staví golfová hřiště všude, v horách i u moře. V pozdním odpoledni se dostáváme na pobřeží k majáku, který nese stejné jméno, jako mořský výbežek na kterém stojí. Mohutný odliv odhaluje tajemství moře a silný vítr čeří hladinu. Je chladno, vzduch prosycuje zápach tlejících chaluh a po delfínech ani památka. Až skoro za tmy se v dálce, ve vlnách těžko rozeznatelně, občas ojediněle objeví hřbetní ploutev delfína. Fotografování nepřipadá v úvahu. Radost z pozorování kazí zima, vlny a obrovská vzdálenost mezi námi a delfíny. První setkání není tak okouzlující, jak jsem si je vysnil ve svých představách. Je zima a Martin jde pro auto. Bez výsledku v naději dlouho čekáme na pláži. Začíná se stmívat a my musíme do města, zítra nás čeká velmi brzké vstávaní, abychom mohli být na pláži s rozbřeskem slunce.

Delfíni skákaví, podobně jako několik dalších druhů mořských savců, žijí, nebo se alespoň dočasně vyskytují v pobřežních vodách takřka podél celé Anglie, Skotska a Irska. Naprostá většina tohoto rozsáhlého území však běžnému smrtelníkovy nabízí minimální možnost setkání s těmito fascinujícími tvory. Na těch několika málo místech, kde je setkání s nimi při troše štěstí a pátrání reálné, se nabízí možnost využít krátkých plaveb organizovaných za tímto účelem. Setkání s delfíny, tuleni a dalšími mořskými savci je však i na těchto lokalitách čistě náhodné a často i málo pravděpodobné. Delfíni, stejně jako další kytovci patří k nejinteligentnějším volně žijícím obyvatelům planety a svobodně se pohybují na rozsáhlých územích světových moří a oceánů. Zapomeňte na utrápené vězně z delfinárií s poruchami chování způsobenými chovem ve zcela nevhodných a nedostačujících podmínkach. Tihle delfíni, i když lidskou přítomnost tolerují, nestojí o blízký kontakt. Za určitých okolností nás nechají nahlédnout do jejich soukromí, stále ale chtějí žít svůj klidný, nikým a ničím nerušený život a tak pro ně není problém kdykoliv zmizet. Jsou skvělými navigátory, své prostředí dokonale znají a často žijí celé dny i týdny v pobřežních vodách hustě zalidněných oblastí skrytě a zcela bez povšimnutí lidí. Vyjímku potvrzující pravidlo představuje právě sever Skotska, přesněji několik oblastí v zálivu Moray Firth, kde je setkání s delfíny v období od jara do podzimu při troše štěstí a času vysoce pravděpodobné bez nutnosti pátrání. Delfíni v tomto období připlouvají do místních vod a pravidelně se vyskytují několik metrů od pobřeží, k jejich pozorování tak není nutná loď ani jiné specialní vybavení a je dostupné zdarma pro všechny.

Příčina jejich výskytu v okolních vodách je čistě praktická, neskrývá se za ní ani tak skrytý exhibicionismus, jako spíš silné podmořské proudy, které během přílivu stahují k mělkým pobřežním vodám lososy a delfínům tak prostírají příležitost ke snadno dostupné hostině. Jedním z nejoblíbenějších a nejvyhlášenějších míst jak mezi delfíny, tak mezi jejich pozorovateli, je autem snadno dostupný výběžek s majákem Chanonry Point. Delfíni sem připlouvají přímo ke břehu často na vzdálenost ani ne několika metrů. Nabízí se fascinující pohled na delfíny ve volné přírodě a jejich každodenní životní projevy, lov, péči o potomstvo i hry.

Moray Firth a místní populace delfínů je natolik významná, že zde Světová společnost pro ochranu delfínů a velryb (WDSC) provozuje pobočku pod vedením místního samaritána a prodejce pouťového zboží Charlieho Phillipse, který v našem příběhu sehraje ještě určitou roli. Tento pochybný patron ví o místních delfínech vše, oslovuje je jménem a ohromuje své fanoušky znalostmi hodných amatérského mořského biologa. Zná jejich oblíbená místa, ví, kdy a kde je nejlepší si na ně počíhat. Proto jsme neváhali ani minutu a jeho radu, že nejlepší doba pro pozorování delfínů je při přílivu ve 4 ráno a pak ve 4 večer, brali jako samozřejmost, což se později ukázalo jako chyba. S vědomím těžkého údělu delfináře jsme ale na začátku byli odhodláni podstoupit všechny oběti včetně brzkého vstávání, každý den odolávat při východu a západu slunce rozmarům počasí a na pobřeží nevyspitatelného severního moře během nejsilnějšího přílivu pozorovat delfíny.

View Best Sites to Watch for Whales and Dolphins in the Moray Firth, Scotland in a larger map

Pozdě večer přijíždíme na hostel. V kuchyni připravujeme večeři. Všude kolem postává spousta podivných lidí vedoucí ještě podivnější rozpravy s tendencí zapojovat do nich všechny nezúčastněné kolemjdoucí. Naše klobásy s hořčicí se jim evidentně nezdají a začínají je rozebírat z pohledu vědce, amatéra na geneticky upravované potraviny. Na větší debatu to ale není. Asi nejsem ten správný tip dobrodruha a tak si tento způsob kolektivního ubytování ve společnosti podivné sebranky moc neužívám, v klidu baštím polské klobasy a zapíjím je pivem. Na pokoji to není o moc lepší než v kuchyni. Tišší Číňani dlouho do noci svítí a čtou, bez sebemenšího ohledu na to že někdo chce už spát. Ve spacáku pomalu usínám a nechávám si zdát o delfínech a útulném B&B. Budík je nastavený na pátou hodinu ranní a po večerní zkušenosti s chováním místního osazenstva jeho hlasitost nikterak neomezujeme. Myslím, že brzký budíček jim jedině prospěje.

Budík zvoní přesně podle plánu ještě za tmy. Neochotně vylízáme z postelí, abychom zjistili, že světlo na pokoji tak brzy ráno samozřejmě nefunguje. Klid místních obyvatel při odpočinku nesmí být rušen. Za svitu mobilů balíme poslední věci a připravujeme se na odchod. Sem tam z podpeřiny probleskne pár vyděšených očí, takhle si nejspíš průměrný host svůj život nepředstavuje. Zatímco potemnělým Invernessem pospícháme na nedaleké parkoviště do promrzlého auta, nedobrovolná ranní ptáčata v hostelu se už na svých dvoupatrových palandách vracejí do říše snů. Když budou vstávat, už za sebou pravděpodobně budeme mít několik hodin na pláži. Dokonalou odměnou za zimu a trochu nepohodlí je ale fascinující pohled na východ slunce nad majákem, pro který se vyplatí si přivstat. Je silný odliv. Počasí ani delfíni nám stále nepřejí. Vítr zanáší pod kabát chlad a po delfínech není ani památka. Jdeme si odpočinout do vyhřátého auta a posnídat čerstvé koblížky, po kterých pokukují i místní rybáři, kteří nám později radí, že odliv, který je právě největší, není ten nejlepší čas pro pozorování delfínů. Podle nich je ta úplně nejlepší doba naopak během přílivu, tj. v poledne, kdy silné mořské proudy stahují k pobřeží nejvíce lososů, za nimiž pochopitelně připlouvají i delfíni. I když toto tvrzení nemáme potvrzeno od nezávislého zdroje, Charlieho doporučení a delfinářská suverenita začíná brát za své. Poflakuji se po pláži a vyhlížím delfíny a Martin s rybáři probírá problematiku mořského rybolovu. Sem tam se objeví delfíní ploutev, sem tam nad hladinu vyskočí delfín, aby v zápětí zmizel a víc se neukázal. Podmínky pro pozorování a fotografování nejsou ideální a tak stále nenaplnění odjíždíme do vnitrozemí, vstříc dalším zážitkům. Dnes máme namířeno k jezeru Loch Ness a návštěvu městečka Fort William s přilehlou nejvyšší horou Anglie, Ben Nevisem. Večer pak pozorování delfínů na již dobře známých lokalitách. Na Martinovo doporučení je naší první zastávkou muzeum věnované Lochnesce. Znalý věci zůstává v autě a nabírá síly na další cestu a já společně s postarším párem procházím celou expozicí, která se snaží přítomnost jakéhokoliv velkého živočicha v jezeře jednoznačně vyvrátit. Z racionálního hlediska se s předloženými fakty ztotožňuji, ale co když tam někde přece jenom je… Ještě netušíme, že na to, co nás čeká za chvíli nás žádné muzeum, žádná expozice, ba ani žádná vědecky připravené a prokázané studie nepřipraví. Od muzea jedeme kolem jezera a míjíme místa dobře známá z pohlednic se spoustou aut a turistů. Po bájném obyvateli jezera ani památka. Martin jako skeptik co Lochnesky týče má jasno a já se postupně přikláním na jeho stranu. Až skoro na konci jezera nás zastaví nenápadná odbočka na malou vyhlídku, která nám má připravit neopakovatelný a záhadný zažitek. Parkoviště je prázdně. Výstup do prudkého kopce zřejmě není to, co by senzace chtiví Japonci na cestě bájným Skotskem vyhledávali. My se ale necháme zlákat a podél horské bystřiny plné vodpádů vystupujeme nahoru. Z malé vyhlídky se vyklubal docela velký kopec, z jehož vrcholu je pěkný výhled na část jezera. Posílám sms příteli na telefonu, jestli se v okolí nenachází geokrabička a kocháme se pohledem na jezero, když v tom se z čista jasna klidná hladina jezera rozestoupí a obrovské válcovité těleso vlnivým pohybem vyplouvá na hladinu, aby pod ní zakrátko opět celé zmizelo. Nemáme dalekohled a teleobjektiv samozřejmě zůstal dole v autě, takže přesná determinace úkazu je pro velkou vzdálenost nemožná. Vysvětlení se však vzhledem k lokalitě nabízí samo. Ač oba skeptici v záležitosti Lochneské příšery, tento jev si neumíme racionálně vysvětlit. Jistě se nabízí celá řada vysvětlení od jelena šnorchlujícího uprostřed jezera po skupinu ondater cvičící vodní jógu. Ani jedno nám však pro tento okamžik nepřipadá dostatečné. Pořízená fotodokumentace je ale, posuďte samy, jako vždy neprůkazná.

Zaskočeni nečekaným setkáním a krásou okolní přírody scházíme k autu a pokračujeme k nejvyšší hoře Anglie. Pro výstup na Ben Nevis nemáme dostatek času a tak se spokojíme s návštěvou místního souvenir shopu, kde kupujeme drobné upomínkové předměty. V nedalekém městečku Fort William doplňujeme zásoby a jedeme ke konci 150km dlouhé horské stezky THE WEST HIGHLAND WAY. Všude se rozprostírá krásná příroda a my cvičíme navigaci pomocí buzoly pro případ nouze. Den se chýlí ke konci a je na čase vypravit se zpět na delfíní pláž, kam opět přijíždíme se soumrakem, v době největšího odlivu. Po cestě probíráme možnosti večerního ubytování, protože dnešní noc neoslovila ani jednoho z nás. Osobně se přikláním k zařízení tipu B&B, Martin ke kempování. Nerozhodnutí přijíždíme na pláž, kde panuje ponurá atmosféra. Vše, včetně nebe, je zahaleno do šedé barvy. Na šedém moři fotíme na velkou vzdálenost šedé delfíní ploutve, které jsou na klidném moři dobře viditelné. Z moře občas zvědavě vykoukne tulení hlava. Protože nakonec vyhrál Martinů návrh na kempování, odjíždíme z pláže poněkud dřív, abychom stihli připravit stan a dříví na oheň.

Na večeři nás čeká klid lesa, grilované kuřátko a láhev vína. Oproti špinavé kuchyni ve společnosti postávajících otrapů z včerejší noci si připadám jako v ráji. Později večer ruší klid noci přijíždějící auto s majáčky, ze kterého vystupují dva uniformovaní muži zákona a s bezelstným pozdravem „Hi Folks“ se připojují k táborové pohodě. Oheň plápolá. Černé scénáře v mé mysli a představa žaláře za ilegální kempování bere brzy za své. Táboření na odpočívadlech je ve Skotsku povoleno a tak se nás policisté pouze přátelsky ptají, co pohledáváme v jejich lese a jestli máme mobily, abychom v případě požáru mohli zavolat hasiče. Mobily máme, baterky ne, což jim neříkáme a necháme je v klidu odjet. Po láhvi vína unaveni celodenním cestováním se ukládáme ke spánku. Přichází klidná, ale mrazivá noc.

Pozvolna se probouzí den odjezdu a zima nás vyhání ze spacáků dřív než budík. Ve stanu je příjemných 0 C a venku -5 C. Těšíme se do vyhřátého auta, balení zbytečně neprodlužujeme a rovnou vyrážíme. K delfínům to máme co by kamenem dohodil a tak opět zažíváme východ slunce nad již dobře známou pláží. Za celou dobu pobytu jsme delfíny pořádně neviděli a ve skrytu duše doufáme, že dnes se konečně zadaří. Studený vítr nám však po ránu na odhodlání zrovna nepřidává. Moře je relativně klidné, ale po delfínech ani památka. S přicházejícím dopolednem se zima začíná dostávat pod kůži a později mě nutí zapálit poslední oběť Poseidonovy a dát spočinout promrzlému tělu v autě. Dnes jsme neviděli ani ploutev. Ještě před odchodem se otáčím, abych letmým pohledem, možná naposledy, spočinul na pláž a moře bez delfínů, když v tom, ve vzdálenosti asi dvou metrů, hravě vyskočí nad hladinu delfín, aby se za sekundu objevil znovu, tentokrát v tlamě svírajíc nekompromisně lososa. Neskutečné se stává skutečností a je jasné, že delfíni jsou na lovu, začíná to pravé představení. Rychle mávám na Martina, který už čeká v autě, a fotím. Delfíni se v pravidelných intervalech vynořují a hrají si s ulovenou kořistí. Po Martinově příchodu mě dochází paměť ve foťáku, a tak si kolečko k autu a zpět dávám pro velký úspěch já. Doufám, že představení neskončí dříve, než začalo a že až se vrátím, nebude po všem. Nebylo. Delfíni si dlouho užívají několik metrů od břehu hru se svým úlovkem, a tak i když podmínky nejsou ideální, užíváme si i my. Právě pro tohle jsme jeli stovky kilometrů a vstávali brzo ráno ne v zrovna ideálních podmínkách. Přesně tohle je ta chvíle, která si zaslouží své oběti. Po nějaké době představení končí a tak se s delfíny loučíme a odcházíme. Těch několik desítek minut kompenzovalo veškeré nepohodlí, ranní vstávání i odříkání. Pozorování životních projevů a lovu jedněch z nejinteligentnějších zvířat na planetě je fantastické a nezáleží, jestli je to při pobřeží tropického oceánu nebo Severního moře. Jejich hravost a nekompromisní přizpůsobení životním podmínkám je okouzlující. Plni dojmů odjíždíme a protože navečer nás čeká cesta zpět do Londýna, nemáme pro dnešní den žádné velké plány. Na doporučení rybářů chceme zkusit štěstí ještě v poledne, v době největšího přílivu. Mezitím využíváme možnosti navštívit nedalekou řeku se stálou populací vydry říční. Čas rychle běží. Zastavujeme na mostě poblíž Invernessu a fotíme záliv a přistav.

V nedalekém turistickém centru plném delfínů chtivých Angličanů kupujme suvenýry, Martin se ptá na Charlieho a kupodivu dostává adresu jeho obchodu, který se nachází přímo po cestě k vydrám. Ten pán se asi řadí k místním celebritám a těší se všeobecné úctě a popularitě. Nabízí se nám jedinečná možnost pohovořit s jedním z nejznámějších amatérský znalců a fotografů delfínů v Evropě a vyjasnit si nejasnosti ohledně ideální doby k pozorování delfínů v zátoce Moray Firth. Jeho obchod nacházíme snadno podle šimpanzů v dupačkách ve výloze. Z váženého obchodníka s uměním se vyklubal prodejce drobných kýčovitých cetek. Na krátký neformální rozhovor, ke kterému mě Martin hecuje, se stále necítím, a tak se jdeme podívat na vydry a já po cestě sbírám odvahu. Poledne se rychle blíží a spolu s ním i čas vrácení auta. K vydrám je to pořád daleko a tak dáváme přednost delfínům a vracíme se zpět k Charliemu obchodu před kterým už nestojí jeho auto. Je nám jasné že je v terénu a tak na nic nečekáme a jedeme tam taky. Jeho důvěryhodnost začíná brát za své. Na pláži nás vítá podstatně jiná atmosféra než na kterou jsme zvyklí z našich ranních a večerních návštěv. Parkoviště je nabité k prasknutí a všude pobíhají děti v gumákách, některé i na vodítkách. Na pláži stojí početná skupina obklopující místního miláčka a spasitele delfínů, Charlieho, který je s dnešní návštěvností očividně spokojen. Všichni společně s úsměvem na tváři odolávají mohutnému přílivu a ze vzdálenosti několika metru pozorují při hře početnou rodinu delfínů včetně mláďat. Nechápeme, proč nás Charlie štval na pláž brzy ráno a pozdě večer v době odlivu, když úplně ta nejlepší doba pro pozorování delfínů je právě teď, kolem poledne, kdy je příliv největší. Toto tajemství nám asi zůstane neobjasněno navždy, stejně jako úkaz Lochneské příšery, protože už ani jeden z nás nemá náladu na rozhovor s tímto rozšafným chlapíkem. Na pláži začínám chápat, proč mají skoro všichni gumáky. Příliv je natolik silný, že každou chvíli stojím po kotníky ve vodě. Je to ale překrásná podívaná, a tak mě to nevadí ani zdaleka tolik, jako přítomnost a projevy těch několika desítek lidí na „naší“ pláži. Delfíní show pod vedením Charlieho graduje a stále pokračuje, nás ale začíná tlačit čas. Na parkovišti vyklízíme a balíme poslední věci. Biologické zbytky s vděkem přijímají místní velcí racci, kteří s křikem konzumují celé kusy kuřete. Poté odjíždíme do města, kde na parkovišti místního supermarketu čekám, až Martin vrátí auto. Čas návratu definitivně nastal, kupujeme zásoby na cestu a čekáme na spoj, který nás odveze zpět do Londýna. Autobus je příjemně poloprázdný a panuje přátelská atmosféra. Přes veškeré zákazy otvíráme lahvinku vína a blížíme se s pocitem naplnění zpět k domovu. Cíl naší cesty je naplněn, pozorování delfínů při lovu, hře i průzkumu okolí je v oblasti severního Skotska otevřeno všem bez rozdílu zkušeností, vybavení nebo peněz. Nad ránem přijíždíme do Londýna, čekáme na první ranní metro a za poklidného počasí se vracíme zpět domů.

Rozpočet
——————————————
Letenka Brno – Londýn a zpět: 3600Kc
Autobus Londýn – Inverness a zpět: cca 1000Kc
Pujceni auta: cca 1200Kc/den (Celkem 2400Kc)
Hostel: cca 400Kc/noc
Kapesne: cca 500Kc
——————————————
Celkem: 7900Kc

Napsal a nafotil Tomáš Vorel.
Další fotografie nejen Delfínů z Chanonry Point na webu www.tomasvorel.cz